poznámka: na první pohled to s čištěním nemá co do činění. Na ten druhý ano- kolikrát zůstaneme v klidu, když má dítě záchvat emocí, že si čistit nechce? jak s tím pracujeme, abychom byli co nejčastěji ve složitých situacích bezpečným přístavem, jak to známe z knih?
2.poznámka: Může vás to čtení štvát, pokud dnes nemáte kapacitu, tak si běžte, prosím, dobít baterky něčím jiným.
Včera jsem chtěla jet nakoupit,měla jsem na to celé dopolene, tak jsem nespěchala. Navíc nás čekají nějaké náročnější přesuny a tak jsem myslela i na to, že chci, ať SPOLU s malým trávíme čas jeden na jednoho ať je malý lépe snáší. A jak tomu přítomnost odrážedla v autě chtěla, nikam jinam než na hřiště jsme neměli dorazit. Brouzdali jsme asi hodinu, střídavě jsme vozili květinky, jeho, mě…musím říct, že když jsem v opravdové přítomnosti tak mě to nabíjí energií, když SPOLU takto trávíme čas.
A hele, jde k nám moje s tchýně s neteří, která je u ní teď na dovolené. Prý nás viděli a jdou k partnerově babičce a oběd a jsme taky zváni. Nu což, bylo 11 hodin, byla jsem ráda, že nemusím jít škrábat brambory. A tak snad těch 300m dojdeme s oběma dětmi na odrážedlech bez úhony (cestou 2 pískoviště). Jdeme pomalu, malý se snaží 4letou neteř dohánět. Vidím, jak je unavený a jak ho frustruje, že je holčička rychlejší. Není divu, že spadl. Zvedáme se, evalujeme pocity. Týjo, neměla bych jít radši domů? Cítím, že by to bylo lehčí. No ale hlava intuici přebije myšlenkou…nemusíš jít vařit. Malý jde dál na odrážedlo. Chvíli si dáváme pauzu a koukáme, jak traktor seče trávu.
Nakonec jsme dorazili. Nabuzený přítomností prababičky ještě zvládl oběd a další hodinu. Už vnímám, že je přetažený a když spadne ještě na rovné podlaze vím, že jsem to asi přehnala. Doufám, že bude chtít být v kočárku. V takovém stavu stačí pár zhoupnutí a je to. (A já budu moct přemýšlet nad tím, co odpoledne řeknu grafikovi.) Rozloučíme se, jdeme po schodech když v tom prababička přináší ještě odrážedlo. Ach. Dobře, tak těch 50m než dojdeme k bráně ještě pojedeš na odrážedle.
Sotva to dal. Nohy se mu pletly. Dál je cesta. Jsem si vědomá toho, že moje hranice bude pevná a že jeho reakce bude velká. A v jakém klidu bych mohla zůstat, aby to pro nás bylo co nejlaskavější? Rozhoduju se, že tady budu pro něj a neskočím zase do svých negativních emocí. (Separuju se od situace už na začátku a přetáčím pozornost na dítě a jeho potřeby.)
Odrážedlo jde na kočár, vzpouzející se dítě v luku beru do náruče. “Aaaaaaaach. Chceš jet na odrážedle. Vím, je to hrozné, že ti to nedovolím. Nechceš do kočárku.” (Poslouchám.)Dítě ukazuje na odrážedlo. Kývu, že ne. Následuje řev. (Poslouchám. Validuju emoce citoslovci.) Prababička přichází se sedmikráskou. Dítě absolutně v červené nejrudější zoně samozřejmě bez odezvy. Využívám situace a obratně se zbavuji babičky. “ Řekni babi pápá” a odcházím za branku.
Seru na kočár a na to, co si lidi myslí a sedám si s dítětem na patník. Já tu budu pro něj je silné rozhodnutí. Jsem překvapivě v klidu, i když prababička ještě zkouší ksichtíky přes plot, tak se přesunu trochu dál. Naštěstí pochopila a odchází.
Utěšuju, chápu. Náruč chce, ale hladit ne. Řve pořád. Přichází vyděšená kolemjdoucí, zda je vše v pořádku. Ujišťuju ji s (nehraným) úsměvem, že to zvládneme a že děkuji za starost. Lidi jsou fakt dobří. I když někdy by mě to spíš nasralo, protože by mi to říkalo, jak to nezvládám, když potřebuju pomoct. Uf, tohle jsem na psychoterapiích řešila a asi to má účinek.
Neměla jsem mu to odrážedlo dát? Nestanovila jsem hranici moc brzy? Třeba by dojel na konec ulice a pak do kočárku šel. To je teď jedno. Teď už ani to odrážedlo nepomůže. Večer si to zkusím napsat a zjistit, co jsem mohla udělat lépe. Teď se na něj jdu znovu soustředit.
Už se kojí, už se to mírní. Řekla bych skoro, že máme vyhráno. Když v tu ránu přichází tchýně s neteří, která jede na odrážedle. Zvedám se z patníku a jdu na roh. Kolečko řevu začalo odznova. Posunkama ukazuju tchýni, která chce pomoci, že teď ne.
Dáváme si to kolečko znovu. Jsem v klidu, jsem pro něj a jeho prožívání se mě netýká. To, že řve, neznamená, že jsem špatná matka. Uklidní se. Jeho nervový systém je v háji. Nula kapacit cokoliv řešit. Doma (cca 600m) mu dávám už v posteli prso a omlouvám se mu, že jsem mu motorku nedovolila. Bála jsem se, že spadne a ten strach byl silnější. Příště půjdeme dřív, aby nebyl tak unavený a abych měla více pocit, že to zvládne a nic se mu nestane. Kýve v souhlas a usíná.
Obepisuju obě babičky a ošetřuju náš vztah. Nechci, abychom mezi sebou měly nevyřčené zážitky, které se hromadí a u kterých má člověk prostor si domýšlet. Jsem zranitelná a píšu, že i mi pláč nedělal dobře a že jsem to nevychytala a že příště to snad zvládnu odejít dřív. Žádný zpovídání se proč a jak. Soustředím se na nás a na výchovu.A víte co? Obě jsou tak super, že od nich dostávám podpůrná slova zpět. Vím, že mi nerozumí a že nemají načteno a naposloucháno. Ale snaží se tu moderní výchovu neodsuzovat. A to se pro mě mega počítá…
A nakonec ošetřuju sebe. Chyby se dějí a budou. Chci žít život v radosti a k tomu patří chybovost přijmout. Je to opravdu tak, že chyba existuje? A co mi na tom vadí? Že nejsem dokonalá?
Tohle jsou jen myšlenky. Když je budu rozvíjet, budu se cyklit v kruzích viny a nízké sebehodnoty. Součástí sebelásky je pro mě si v takové chvíli uvědomit, že jsem nemohla udělat víc. Jinak bych to udělala. Že příroda je dokonalá. A já jsem člověk, jsem součástí té dokonalé přírody. A moje chyby jsou dokonale nedokonalé součásti mě. Chyba vlastně neexistuje.
A možná je součástí sebelásky také ošetřit sebe a uznat svou cestu. Například tím, že si uvědomím, že před pár lety…
…bych asi sklouzla do režimu oběti, kdy bych měla zlostné myšlenky, proč tam ta prababka lezla s tou motorkou.
…asi bych ten nápor pomoci od obou babiček nezvládala dobře.
…asi bych měla pocit, že to nezvládám, když by přišla kolemjdoucí.
…asi bych nedokázala být v klidu tak dlouho.
…asi bych po nějaké době zadržovaných emocí vybuchla.
…asi bych se pak myšlenkama a pocity viny trápila aspoň týden.
…asi bych měla pocit, že tu situaci musím probrat s kamarádkami a postěžovat si, jak je to s malými dětmi těžký.
…asi bych měla potřebu situaci probrat a dozvědět se jejich názory na to, jak by to šlo líp.
…případně slyšet pochvalu, jak jsem to dala.
…asi bych nedokázala vidět, že i ostatní vztahy potřebují péči.
…asi bych sklouzla do režimu hodný holky a chtěla, aby mi potvrdily, že nejsem tak příšerná máma.
…asi bych taky chtěla, aby tu výchovu pochopily a udělala bych jim přednášku o nezralozti mozku skoro-dvouleťáka a o respektující výchově. (A asi bych tam zařadila i část ohledně půjčování hraček směrem k sestřenici.)
“Čím dál víc sama sebou” …tak jsem se popsala v představení na instagramovém profilu. A já myslím, že jsem ušla nějakou cestu k vnitřní laskavosti. Nejsem na konci, ale stále kráčím. A po jisté době je to pro mě hlavně o radosti ze života a jak ji nacházet ve všedních situacích v přítomnosti. Jak se jako máma nemuset jen zdrojovat mimo, ale jak i zůstat ve zdroji sebe samé. Jo, to mi dává smysl.
Díky, že jste dočetli.
Markét
Comments