Moje nejlepší kamarádka z vysoké školy si v druháku koupila psa. Moc si ho přála, konečně bydlela s partnerem sama…a tak proč ne?
Štěňátko border kolie často kníkalo a fňukalo, tenkrát jsme si všichni mysleli, že taková štěňátka prostě jsou. Z malého pejska vyrostl větší, začali chodit na cvičák a viděla, že to neustálé kníkání není úplně běžné. Zjistila, že má doma psa- autistu. Šlo by to s ním po zlém? Asi těžko. Autoritativní přístup by reakce psa možná utlumily, ale začal by se člověka bát. A tak to zkoušela po dobrém. Našla si pozitivní metody výchovy psů, začala k němu přistupovat trochu jinak. Začátky byly dost těžké- ne jednou ji zastavovali
lidi na náměstí, proč psovi ubližuje anebo ať si to nevychované psisko uklidní. Pejsek začal paničce více důvěřovat. A světe div se- první výsledky se začaly dostavovat. Doma byl pes mírumilovný kliďas. Miloval lidi. Učila ho stát na balonu zadníma nohama, skákal jí v předklonu na záda. Ale když vyšli ven, jakoby mu přeplo a nešlo se s ním domluvit. Hledala si další cesty až našla psí školu Koira. Dozvěděla se, že chování se mění, protože pejsek nezvládá strach a jiné emoce. Jak mu pomoci zvládat stres? Jaké všechny emoce. pes za den nasbírá do pomyslného kyblíčku? A jak je mu pomoci vyprázdnit, aby pro něj situace nebyly hned tak náročné? Jde to vůbec? Překonala svůj strach a rozhodla se, že to zkusí. Psa si zamilovala a dát pryč ho nechtěla, i když jí to někteří radili. Řekla si, že ho bude milovat bezpodmínečně. A tak si budovali vzájemné pouto. Ne, v tomto příběhu se nestane žádný happy- end, kdy pes přestal být náročný. Ale ona
se změnila. Moje kamarádka se naučila být bezpečným přístavem. Byla to cesta. Ale pochopila, že vztah řídí ten, kdo má kapacitu budovat důvěru a vzájemné pouto. Naučila se si odpouštět, protože každý někdy uklouzne. Přijala výzvu života a z párty holky se stala zodpovědná žena, která svým týmovým duchem začala být pro druhé inspirací. Nám ostatním přihlížejícím zůstala pusa dokořán a obdiv. Připomíná Vám to Vaši cestu mateřstvím? Cesty, jak vyrůst, jsou různé a být psí mámou pořád znamená být mámou. Když jsem si pár let poté kupovala psa já, věděla jsem, jaký typ výchovy zvolím. Chtěla jsem víc než poslušnost. Chtěla jsem budovat vztah a naučit se se psem komunikovat. A tak se stalo, že i já jsem zavítala do ostravské psí školy Koira a učila se od místních žen mystérie důvěry. Okouzlilo mě to. Nejde o to, aby pes poslouchal. Nejde o cvičení, běhání anebo jiné sporty. My si rozumíme. A často lépe než s lidmi. Pes, který Vám důvěřuje, je Vám bezmezně oddaný. Ví, že se o něj postaráte a i když někdy nerozumí Vašemu počínání, tak Vám bez pochyb věří. A naopak. Můžete mu důvěřovat, že s Vámi chce spolupracovat. Jen možná nechápe, co zamýšlíte, a proto zdánlivě neposlouchá. Je to hlubší než se zdá. Jako ostatně vše.
A jak to souvisí s dětmi?
Novorozenci a kojenci komunikují i jinak než pláčem. Mají vlastní řeč, kterou jsme jako dospělí zapomněli a pokud je dokážeme se zvídavostí pozorovat, tak jejich signály rozklíčujeme. (A zvídavost, co Vám ten pes chce říct, je o tréninku a otevřené mysli.) I o tom je kniha O zoubcích: Pro všechny děti a pro zvídavé rodiče, kteří chtějí k zubní péči přistoupit jinak. Jinak čistit znamená se souhlasem dítěte, ať je v jakémkoliv věku. 0-18 let, se všemi se dá komunikovat, spolupracovat a domluvit. Děkuji Arčímu, že nám všem otevřel dveře k lepší spolupráci s okolím. Týmovost se dá přidat do jakékoliv situace. Spojuje a otevírá srdce všech, kterých se to týká. Odstraňuje boj a individualitu. A to je pro mě nejvíc. Ve výchově, v partnerství, v přátelství. S člověkem nebo se psem.
Comments